Žáci naší školy se v týdnu od 19. 5. do 23. 5. 2025 zúčastnili skupinové mobility na Slovensku v Banské Bystrici v rámci programu Erasmus+. Nebyl to rozhodně jen tak obyčejný výlet. Byla to dobrodružná jízda plná výzev, překonávání sebe sama a nečekaných odměn, která z našich malých školáků udělala téměř dospěláky.

Pondělí. Déšť bubnoval na okna autobusu a naši žáci ještě nevěděli, že je čeká stoupání na haldu Maximilián ve Špania Dolině. V ten moment se jejich obličeje tvářily kyseleji než plátek citronu. Každý pohyb byl namáhavý, každá noha bolela a každý krok byl utrpením. Když se ale dostali na vrchol a před nimi se rozprostřel úchvatný výhled na lesy a malebnou vesnici, všechno to, co jim předtím připadalo jako otrava, rázem zmizelo. Na tvářích se objevil úsměv. „Překonali jsme se!“ A nejen to – cestou se navzájem podporovali, podávali si ruce a tahali se vzhůru.

V úterý jsme se ocitli na pohádkovém zámku v Bojnicích, kde si Helena Vondráčková zahrála příliš smutnou princeznu a kde prý dodnes straší černá paní. Ze zámeckého parku vede chodník rovnou do ZOO, kde žáci zjišťovali zajímavosti o různých zvířatech.

Středa patřila světovým jazykům. Během několika minut se všichni, včetně učitelů, naučili, jak říct čínsky a španělsky „Ahoj“ (nebo spíš „Ni hao“ a „Hola!“), a dokonce i počítat do deseti. Děti ze slovenské školy nám zazpívaly písničku v čínštině a naši žáci se pokusili zopakovat pár slov. My jsme si pro ně připravili kvíz o anglicky mluvících zemích a pěkně jsme je překvapili znalostmi našich žáků.

Čtvrtý den byl ve znamení sportu a hra „Hajzlbába“ pohltila žáky tak, že si nikdo z nich ani neuvědomoval, že běží a běží rychle, zas a znovu – jen aby byl každý z nich užitečný pro svůj tým.
A těch úkolů! Byly jich tuny! Museli se domluvit v angličtině, poznávat historii, tvořit prezentace. Mozky se kouřily, ale ruku v ruce s novými zážitky přicházel i pokrok. Každý splněný úkol byl malým vítězstvím.

Večery patřily zábavným hrám a zapojili se i učitelé. Byl taky slíbený bowling a žáci se dočkali i večeře à la pizza. Pamatujete? Celý den se na ni těšili, představovali si její lahodnou chuť. A když pak před nimi stála – ta chuť, upřímně, rychle pomíjela. Ale ten pocit sounáležitosti a radosti ze společně strávených chvil, to bylo to, co zůstalo.

Největší překvapení ale přišlo na konci týdne. Z dětí, které v pondělí hleděly do země a vyhýbaly se jakémukoli očnímu kontaktu, se v pátek stali malí dospěláci. Když jsme na zpáteční cestě zastavili na malou přestávku na čerpací stanici, naši žáci vcházeli dovnitř s úsměvem na tváři a naprostou samozřejmostí hlasitě zdravili: „Dobrý den!“ A to ne jednou, ne desetkrát, ale snad čtyřicetkrát!
A pak přišla ta nečekaná odměna. Paní prodavačka, dojatá jejich bezprostředností a úsměvem, jim za tu maličkost – za ten pozdrav – dala všem čokoládky. A jsme si jisti, že ta radost nebyla ani tak z té sladkosti, jako spíš z uznání, z toho, že si jich někdo všiml a ocenil jejich snahu. Ten mls byl jen bonus.

Ano, přivezli jsme zpátky domů dospěláky. Děti, které se naučily překonávat překážky, vzájemně se podporovat a s úsměvem čelit novým výzvám. Děti, které si uvědomily, že i maličkosti, jako je úsměv a pozdrav, mohou přinést velkou radost. A to je to nejcennější, co nám Erasmus+ dal.

Celý tento zážitek – od ubytování přes jídlo, dopravu autobusem až po veškeré aktivity – byl kompletně hrazen z fondu programu Erasmus+. Pro naše žáky to znamenalo absolutní svobodu a možnost si výjezd naplno užít bez jakýchkoli finančních starostí. Mohli se soustředit na poznávání nové kultury, jazyků a navazování přátelství, aniž by je cokoli tížilo.

Byla to ukázková demonstrace toho, jak skvěle může být program Erasmus+ nastavený.

-Mgr. Gabriela Marchewková-